Dezinfekce pitné vody ve vodovodní síti

Z jakého důvodu se používá chlor ve vodovodní síti?
Chlor se ve vodárenství používá již od 19. století jako přípravek pro dezinfekci pitné vody dopravované vodovodní sítí od zdroje či úpravny vody ke spotřebiteli. Jeho přítomnost ve vodě brání rozvoji mikroorganismů a voda je tak hygienicky nezávadná.

Je stanovená hranice, kolik chloru může být použito?
Koncentrace chloru v pitné vodě je limitována vyhláškou č. 252/2004 Sb., která připouští maximálně 0,3 mg/l volného chloru. Zde je nutné doplnit, že se běžné koncentrace chloru v pitné vodě v České republice pohybují kolem 0,1-0,15 mg/l a méně.

Existují jiné způsoby hygienického zabezpečení pitné vody? Který z nich je nejužívanější?
Ano, existují, ale každý z nich má svá specifika. Pokud vynecháme sloučeniny na bázi aktivního chloru, tak je možné provádět dezinfekci např. oxidem chloričitým, s jehož používáním je ale spojeno riziko vzniku chloritanů, které jsou ve vodě rovněž limitovány a je o nich uvažováno jako o potenciálních karcinogenech. Další možností je např. použití ozonu nebo peroxidu vodíku nebo jejich kombinace. Tyto sloučeniny se rozkládají na neškodný kyslík a vodu. Jejich problémem je ale to, že působí pouze v místě aplikace. To znamená, že nedokáží zabránit rozvoji mikroorganismů ve vodě při její dopravě ke spotřebiteli, kdy tato trvá i několik dní. Zřejmě poslední reálně použitelnou metodou je ultrafialové světlo, kdy se do vody nevnáší žádná chemická látka. Problém je ale stejný jako v případě ozonu, kdy UV-lampa působí pouze v místě své instalace a nedokáže zabezpečit vodu při distribuci. Dezinfekce na bázi chloru tak zůstává jediným prostředkem kvalitního zajištění distribučních systémů pitné vody.

Proč převažuje dezinfekce vody chlorem?
Dezinfekce vody chlorem je světově nejpoužívanější metodou zabezpečení hygienické nezávadnosti vody při její distribuci. Chlor a sloučeniny na bázi aktivního chloru (chlornan sodný, chloramin), setrvávají v dopravované vodě relativně dlouho a jsou tak schopny udržet mikrobiologickou nezávadnost vody i v případě, že se voda setkává s ovzduším např. ve vodojemech, v případě poruchy na potrubí či v zcela běžném případě výtoku vody kohoutkem. 

Může se stát, že se ve vodovodní síti objeví více chloru, než je doporučené množství, a může dojít ke zdravotním potížím odběratelů?
Velmi hypoteticky se může stát, že by se do vody dostalo více chloru než předepisuje legislativa, ale pouze u malých distribučních systémů (obec s jedním vrtem a dávkováním chlornanu sodného). U větších vodárenských systémů je toto prakticky vyloučeno. Celý systém je monitorován velmi sofistikovanými analytickými přístroji, které jsou násobně jištěné. Navíc data z těchto přístrojů jsou přenášena do moderních řídících a dispečerských systémů, která jsou pod neustálým dohledem dispečerů 24 hodin denně. Ke zdravotním potížím odběratelů prakticky dojít nemůže. Již koncentrace chloru blížící se limitu 0,3 mg/l mohou být cítit. Dokonce někteří velmi citliví jedinci jsou schopni zaregistrovat chlor i při koncentraci kolem 0,2 mg/l. Nelze tedy předpokládat, že by běžný odběratel pil vodu, ze které je nepříjemně cítit chlor. Zde je nutné zmínit, že jsou státy světa, kde jsou výslovně požadovány výrazně vyšší koncentrace chloru, než je běžné u nás v ČR, resp. v Evropě. V nemalé části světa je povinně stanoveno, že koncentrace chloru musí být alespoň na úrovni jednotek mg/l s požadovanou minimální zůstatkovou koncentrací. Např. americká US EPA požaduje 0,2 mg/l s maximem 4,0 mg/l. Světová zdravotnická organizace WHO připouští až 5 mg/l. To znamená, že české vodárenství používá řádově nižší dávky chloru. Vodu s extrémně vysokou koncentrací chloru by musel člověk konzumovat s obrovským sebezapřením a odporem. Náhodné požití je naprosto vyloučené.

Mohou odběratelé, kteří dlouhodobě konzumují chlorovanou vodu, dostat rakovinu, jak se v posledních dnech objevilo v médiích, či jde o mýtus?
Studie, které poukazují na možný vznik rakovinného onemocnění močového měchýře po konzumaci chlorem hygienicky zabezpečené vody pracují s teoretickým celoživotním zatížením vysoce chlorované vody, která obsahuje limitní obsah trihalogenmetanu. Pro ten je vyhláškou č. 252/2004 Sb. stanoven jasný limit, který zaručuje, že zdravotní efekty jsou zcela minimální. Absolutní většina dodávané pitné vody zdaleka nedosahuje těchto limitních hodnot. Co se týče samotného chloru, tak je ve výše uvedených koncentracích naprosto vyloučeno, že by jakkoliv napadal trávicí soustavu či se uvolňoval do krve. Kdyby takové riziko existovalo, těžko by bylo přestavitelné, že by Světová zdravotnická organizace nechala toto bez povšimnutí.